Pastorace seniorů zůstává v životě církve často na okraji. Na rozdíl od práce s mládeží či katechety nebývá systematická, chybí osoby, které by ji měly na starosti zejména na úrovni diecézí a zemí a koordinovali ji. Péče o seniory se mnohdy také mylně zaměňuje s pastorací nemocných. Přitom právě starší generace představuje duchovní i lidské bohatství, které církev zdaleka nevyužívá.
Mnozí „mladí senioři“ po odchodu z pracovního života hledají nový smysl a prostor, kde by mohli uplatnit své zkušenosti, víru a dar času. Jiní se potýkají s osamělostí, ztrátou společenské role či pocitem marnosti. Církev může být místem, kde se z těchto zkušeností stává zdroj života – pokud se rozhodne seniory nejen doprovázet, ale také jejich dary v dobrém využít. Je ovšem nutno jim naslouchat.
Potřebujeme pastorační posun: od mluvení o seniorech k rozhovoru s nimi. Pastorace má být lidská, důstojná a zapojující. Vyžaduje také podporu církevních autorit – biskupů, farářů i pastoračních pracovníků – kteří téma stáří otevřou v kázáních, médiích i ve farním životě.
Církev stojí před úkolem zviditelnit přínos seniorů pro své poslání, využít jejich moudrost a kontinuitu, vytvořit prostor pro jejich službu i duchovní růst. Nejde o „péči o slabé“, ale o spolupráci generací, která obohacuje všechny. V tomto ohledu je církev už nyní mnohem dál než většinová společnost a má úkol být “solí země”.
Číst dál
