Katecheze č. 7

„Tato slova otevírají cestu k dobrému životu v rodině, k pokojnému životu. Jsou to jednoduchá slova, ale jejich užití v praxi není tak snadné! Mají v sobě velkou sílu, mají moc ochránit domov i uprostřed tisícerých těžkostí a zkoušek; jejich absence však ponenáhlu působí trhliny, které mohou domovu přivodit i zkázu.“[1]

Jak pozorujeme i z vlastní zkušenosti, život každé rodiny se nevyznačuje jen krásnými a zářivými momenty. Často totiž běžné i dějinné těžkosti a zkoušky rodinný život zatemňují a ztěžují. Někdy proto, že se lidé potýkají s problémy společného života, jindy z toho důvodu, že jejich vztahy nejsou vždy snadné a bezstarostné, a někdy proto, že vztah manželů prochází okamžiky zklamání a frustrace a je poznamenán „tisícerými formami znetvoření a poroby, lstivých svodů a ponižující zvůle, včetně těch nejvíce dramatických a násilných“.[2]

K dosažení plnosti lásky je třeba se vydat pomalou a postupnou cestou, která obvykle bývá únavná a náročná a vyžaduje proces růstu, kdy je třeba den co den pokorně a vytrvale přijímat Kristovu milost. Tato milost, o kterou manželé prosí již v den svého sňatku jako o základní prvek svého svazku, je pak jejich hlavní oporou. Jedině s Kristovou pomocí lze skutečně dospět k plné lásce, zříci se nekonečných požadavků, odmítnout snahu ovládat skutečnost ve všech ohledech, vzdát se touhy mít život druhého pod kontrolou. Jedině Bůh má moc učinit „srdce novým a uschopňuje muže i ženu, aby se navzájem milovali, tak jako Kristus miloval nás“ (Familiaris consortio, č. 13).[3] K povaze lásky (Krista) vlastně vždy patří překračovat sebe sama, milovat druhého člověka se všemi jeho omezeními a respektovat jeho svobodu.

A jestliže je to zásadní pro každý lidský vztah, pro rodinu je to ještě důležitější: nikdo z nás si nevystačí sám. Naopak, žijeme ve stavu tak křehkém, že neustále potřebujeme podporu v boji s vlastním egem, abychom se snažili jednat obětavě a nacházeli své limity.

Přijetím těchto tří slov – dovolíš, děkuji a promiň – dostává každý člen rodiny možnost své vlastní limity rozpoznat. Uznání vlastní slabosti vede každého z nás k tomu, abychom nad druhým nechtěli mít moc, ale respektovali ho a nenárokovali si nad ním vlastnictví.

„Dovolíš“, „děkuji“ a promiň“ jsou tři prostá slova, která nás vedou k tomu, abychom podnikli zcela konkrétní kroky na cestě svatosti a rostli v lásce. Zároveň jsou to slova typická pro postoj Ježíše Krista, který prosí o dovolení vstoupit,[4] neustále děkuje Otci a učí nás modlit se slovy „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6,12).

Přijmout, že sami si nevystačíme, a nechat prostor pro druhé nám umožňuje prožívat nejen lásku v rodině, ale také zkušenost víry.

Navíc každý člověk byl někdy za svého života láskou zraněn. I v rodině se může stát, že slova, skutky nebo opomenutí zasadily lásce těžký úder. Obvykle jde o postoje nebo chování, které se formují mezi rodiči a dětmi, mezi bratry a sestrami, mezi strýci a tetami, mezi prarodiči a vnoučaty a které místo aby lásku projevovaly, ji mohou poškodit, nebo dokonce zabít.

Je také třeba poznamenat, že některá zranění, jako je nemoc a zármutek, se naší kontrole vymykají a působí v nás bezmoc a často hluboké trápení. Tyto zkušenosti se někdy zdají být v rozporu s Božími zaslíbeními a popírají jeho nekonečnou a věčnou lásku. Pokud je ale prožíváme ve víře a otevřenosti vůči druhým, jsou stejně tak příležitostí cítit, že nás Bůh i lidé milují a zajímají se o nás, že jsme předmětem jejich pozornosti.

Jsou to často těžké a bolestné chvíle, které se ale také projevují jako příznivá a výsostná období, kdy nás Pán přichází navštívit, neboť „Ježíšova láska chtěla uzdravovat a prokazovat dobro. To je vždycky prvořadé.“[5]

Každá z těchto náročných, obtížných a bolestných zkušeností se tak stává konkrétním příkladem naší cesty ke svatosti – příležitostí, která nám nebrání milovat a setrvávat v jeho lásce.

Avšak bez domýšlivosti: křehkost a námaha lidského bytí jsou se životem úzce spjaty a neumožňují snadné a rychlé zkratky k magickým nebo nereálným řešením. Potřebujeme, aby nám druzí pomáhali a také abychom my pomáhali jim.

Uprostřed těchto těžkostí nás provází Duch Svatý a mnohdy tak činí právě skrze členy naší rodiny, naše přátele a lidi, kteří nám projevují svou lásku: vytrvalost lásky je počátkem naděje a pobízí nás k touze, aby se sám Pán projevil jako láska, kterou nejvíce potřebujeme.

„Polož mě jako pečeť na své srdce,
jako pečeť na své rámě,
neboť silná jako smrt je láska,
nezlomná jako podsvětí je vášeň.
Její výheň je výheň ohně, plamen Hospodinův.
Zátopy vod nemohou uhasit lásku
a proudy řek ji neodplaví“ (Pís 8,6-7).

Evangelijní víra a láska nejsou řádná životní pojistka ani nás neochrání před utrpením a bolestí, které lidské bytí provázejí. Nezajišťují nám imunitu vůči zlu a těžkostem. Jsou spíše světlem, které náš život rozjasňuje ve chvílích temnoty a utrpení. Proto se i ty nejbolestivější a nejsmutnější situace, pokud je prožíváme v jednotě s Ježíšem Kristem, mohou stát příležitostí k tomu, abychom pěstovali vzájemné vztahy a rostli ve víře v Boha a v jistotě, že každá událost našeho života skrývá vzácné poklady milosti.

Doporučujeme, aby si každý našel chvíli, znovu si katechezi přečetl a zamyslel se nad tím, co v jeho srdci konkrétně rezonuje.

Body k diskuzi pro páry/rodiny

• Uveďte příklady, kde bychom se mohli v našich rodinách naučit říkat:
  • Dovolíš
  • Děkuji
  • Promiň
• Kdy jsem dnes řekl „dovolíš“, „děkuji“, „promiň“?

Body k diskuzi v rámci společenství

• Dokážeme říkat „dovolíš“, „děkuji“ a „promiň“ ve svém společenství, ve vztazích ke druhým lidem?

Další materiály

Papež František, Promluva při generální audienci, 22. dubna 2015
[česky viz https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=21775]

Papež František, Promluva při generální audienci, 13. května 2015
[česky viz https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=21865]

Papež František, Promluva při generální audienci, 10. června 2015
[česky viz https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=21978]

---

[1] Papež František, Promluva při generální audienci, Svatopetrské náměstí, 13. května 2015.

[2] Papež František, Promluva při generální audienci, Svatopetrské náměstí, 22. dubna 2015.

[3] Český překlad viz Jan Pavel II., encyklika Familiaris consortio, Zvon, Praha 1992.

[4] „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě“ (Zj 3,20).

[5] Papež František, Promluva při generální audienci, Svatopetrské náměstí, 10. června 2015.