Ano, je nás víc, kteří před Vánoci listujeme receptářem a hledáme ty „perníčky od babičky“. Prarodiče hráli ve většině životů nás, dospělých, důležitou roli a vzpomínky na ně často patří k těm nejhezčím. Kým vlastně jsou pro své rodiny a mají (ještě) poslání i ve společnosti?

Profesorka Lenka Šulová mě zaujala svou přednáškou ve Sněmovně, když barvitě popisovala, a patrné bylo, že i sama mnohé z toho prožila, kým prarodiče jsou a jakou hodnotou jsou především pro vnoučata. Přitažlivost výkladu o mezigeneračním, oboustranném přenosu stáří vůči mládí, byl tak poutavý a navíc vtipný, že posluchači zapomínali popíjet kávu. Pobavilo nás, když univerzitní profesorka sdílela poznámky svých vnoučat vůči své osobě.

Při vysoké, a také pochopitelné, zaměstnanosti rodičů, se prarodiče, v životech svých vnoučat, dostávají na přední pozici důležitosti. Ústy prof. Šulové: „Staří mají pro svá vnoučata hodnotu jako alternativní rodičovské osoby, naopak dítě dává prarodičům pocit významnosti jejich životní role.“ Ve chvíli, kdy se vnouče zeptá prarodiče na jeho dětství, uslyší řadu vzpomínek, na něž už vlastní děti tzv. nejsou zvědavé. Prarodič se cítí důležitý, hodnotí své tehdejší chování s nadhledem a občas sám sebe v příběhu trochu „přibarví“. Marno platno: „Mezigenerační poselství nelze ničím nahradit, je to klíčová hodnota společnosti,“ uzavřela mezigenerační část svého příspěvku Lenka Šulová.

„Předpoklad, že stáří je nemoc, je špatný předpoklad“ – vysvětluje dále Šulová. Vcházíme do něj pozvolna, ale nevyhnutelně. Máme ale na výběr, jak se s touto cestou ke smrti můžeme vyrovnat. Ve čtyřech základních modelech od ignorování stáří, přes vyrovnané přijetí až po model „protivný dědek“, nabídla Šulová jako pozitivní řešení postupné přijímání dennodenních náznaků stárnutí a tedy postupné smiřování. Zatlačovat myšlenku na stáří, ignorovat signály těla i duše, nepřipouštět si, že sil ubývá, by v konečném důsledku nebylo výhrou.

Důležitost a nenahraditelnost prarodičovství byla tím, co si z přednášky odnáším a souhlasím se slovy paní profesorky, že „státní orgány by měly velmi přemýšlet, jak budou stáří prezentovat.“  Byla by velká škoda chovat se k seniorům jako ke skupině „oni něco chtějí, oni (stále) něco potřebují“, ale jako k tomu, kdo je žádoucím partnerem v dialogu a má své krásné, životní poslání.

Všechny prezentace i zvukový záznam ze semináře Občanská angažovanost seniorů na příkladech dobré praxe zde. (Zvukový záznam bude k dispozici za několik dní.)