Velmi těsné přijetí Koncepce vystihuje její rozporuplnost. Nereflektuje skutečné potřeby společnosti a z nich vyplývající očekávání od rodiny, totiž stabilitu soužití a kvalitní výchovu mladé generace. Neoceňuje skutečnost, že většina rodin tato očekávání naplňuje.

Snaha o zvyšování výdajů na mladé rodiny je na jedné straně pochopitelná, ale nelze ji pochopit při pohledu na reálné příjmy rodin, kdy rodiny s malými dětmi mají v porovnání s rodinami se staršími dětmi nejvyšší příjmy. Potěšující je, že žádné z problematických navržených opatření se nestalo dosud zákonnou normou a v tomto volebním období se již tak nestane. Pojem „státní koncepce“ vzbuzuje očekávání prezentace záměru zásadního významu. Je proto obvyklé, že koncepce vychází z analýzy stavu, v případě rodinné politiky ze Zprávy o rodině. Překvapí proto, když úvodní kapitola bez bližšího vysvětlení zmiňuje, že Zpráva byla vytvářena paralelně s koncepcí a nikoliv před ní, a v dalším textu se na ni neodvolává.  Výsledný dokument se mimo to tak málo zabývá příčinami popisovaných jevů, až to budí dojem, že cílem navržených opatření není ve skutečnosti tyto jevy eliminovat, ale pouze odpovídat na převládající poptávku občanů po populárních opatřeních. V šestistránkové analýze, která je součástí koncepce, je popsána řada současných negativních rodinněpolitických trendů (zvyšující se nestabilita soužití rodičovského páru, odkládání rodičovství a s ním související klesající plodnost i porodnost). Navržená opatření ale nejsou zaměřena na odstraňování jejich příčin.

Navzdory tomu, že jednotlivá opatření koncepce (jako zvýšení přídavků na děti, rozšíření nároku na porodné nebo volno na péči o rodinného příslušníka) mohou přinést dílčí pozitivní změny, koncepce jako celek má zásadní nedostatek:  absenci jakýchkoli očekávání ze strany státu adresovaných rodině jako takové. Koncepce se pouze ptá na očekávání či potřeby rodiny, přičemž je dopředu, bez použití hlubší analýzy stavu, účelově formuluje zcela v duchu zadání OECD. Místo rodinně politického hlediska je použito hledisko politiky zaměstnanosti: „více podporovat finanční zabezpečení rodin s malými dětmi, poskytovat kvalitní, místně a finančně dostupné veřejné služby péče o děti, podporovat sdílení péče o děti a další závislé členy rodiny mezi ženami i muži, podporovat legislativní i nelegislativní opatření k zabezpečení rovných příležitostí mezi muži a ženami, rozvíjet flexibilní formy práce, apod.“  

Zapomíná se, že požadavek formulace očekávání vůči rodině a použití hledisek rodinné politiky není v rozporu s potřebami politiky zaměstnanosti. Naopak. Umožňuje budoucí kvalitní fungování trhu práce, protože vytváří optimální podmínky pro společenský potenciál kvalifikovaných, rodinnou výchovou formovaných osobností.

Co z uvedeného zorného úhlu chybí ve stávající podobě státní rodinné politiky?

• Ocenění stability rodinného soužití
• Ocenění nezastupitelnosti rodinné výchovy
• Více času pro rodinu
• Pozornost blízké budoucnosti ovlivněné demografickými změnami

Koncepce ve snaze nediskriminovat žádnou formu rodinného soužití odmítla ocenit to, co je pro stát nezbytné. Totiž stabilita – a rodina, která ji nenahraditelným způsobem spoluutváří.  Autoři koncepce jakoby nepřipouštěli, že určité formy rodinného soužití jsou pro společnost objektivně výhodné, aniž by se měla omezovat pomoc sociálně potřebným.  Analýza opomíjí fakt, že 76% rodinných soužití je tvořeno úplnými rodinami a že, i přes nezájem státu, je téměř 88% těchto rodin založeno na manželství rodičovského páru. V kapitole o asistované reprodukci je dokonce zpochybňováno, že je v nejlepším zájmu dítěte, aby (alespoň) znalo svého otce i matku.

Naprosto nepochopitelné je, že v celé koncepci chybí zmínka o důležitosti rodinné výchovně-vzdělávací péče. Úsilí se zaměřuje výlučně na rozšíření nabídek nerodičovské kolektivní péče, na urychlení návratu matek na trh práce a na zmírnění dopadu péče na rodinný rozpočet.   

Zřejmě proto jsou přijímána téměř bez povšimnutí zjištění o tom, že Česká republika má nejvyšší zaměstnanost matek šesti až čtrnáctiletých dětí v Evropě. V kontextu opakovaně kritizované nízké zaměstnanosti žen s malými dětmi působí tato nevšímavost dojmem, že by bylo (vzhledem k nízké nabídce zkrácených úvazků) přijatelnější, kdyby se nejvyšší měrou zaměstnanosti vyznačovaly i matky nejmenších dětí.

Z pohledu udržitelného rozvoje je dalším nedostatkem koncepce, že se nevěnovala pozornost opatřením, která by zohledňovala dopady stárnutí na populaci a změny rodinných přání nastupující generace.

Vzhledem k tomu, že koncepce opomíjí tyto závažné otázky, zbývá otázka neméně zásadní: opravdu je nutné rezignovat na snahu pojmenovat klíčové problémy současnosti, odstraňovat jejich příčiny a přijímat politická rozhodnutí k jejich změně? 

Marie Oujezdská. Národní centrum pro rodinu