„Naplnění smysluplného života pro mladší generace závisí na uznání přítomnosti a bohatství, které pro nás prarodiče a starší lidé představují. A toto uznání musí jít ruku v ruce s respektem, který se skutečně projevuje přijetím, péčí a oceněním jejich postavení. Nejen oceněním důstojnosti starších lidí, ale i stáří samotného, které je darem i hodnotou, “ okomentovala význam nové knihy Rosalby Manesové „Tvůrci naděje, prarodiče v Bibli“ podtajemnice Dicasteria pro Laiky, rodinu a život Gabriella Gambino.

Na prezentaci knihy v římském nakladatelství Leoniana International, která se konala ve čtvrtek 30. ledna, Gabriella Gambino dále uvedla: „Žijeme v demografickém kontextu, kde 12 % světové populace je starší 60 let a více než 700 000 lidí je starších sta let. Přesto je v západní kultuře tichá přítomnost starších lidí a jejich dlouhého života jen zřídka vnímána jako dar, bohatství či nositelka paměti pro nové generace. Stačí si jen uvědomit, jak se dnes na sociálních sítích šíří kultura ageismu – která vnímá stárnutí jako negativní jev – podporovaná falešným ideálem hedonistické a narcistní dokonalosti, jímž je prodchnuta postmodernita a tržní prostředí.

A přesto, pokud nám Bůh daroval možnost dlouhého života, znamená to, že tento život musí mít hluboký význam, zapsaný do ekonomie spásy. Musí existovat nejen hodnota samotného staršího člověka – hodnotu, kterou se snad stále učíme objevovat ve společenském a kulturním prostoru – ale také identita stáří, která se promítá do určitého poslání.

Tento drobný svazek od Rosalby Manes je v tomto ohledu mimořádný: díky jednoduchému, ale přesnému vyprávěcímu stylu a pedagogické moudrosti nás vede k objevu, jak každý biblický dědeček a babička přispěli svou životní misí k dějinám spásy. Vždyť člověk je „vyprávějící bytost“, která potřebuje „zahalit se do příběhů, aby ochránila svůj život“ (papež František, Poselství ke Světovému dni sdělovacích prostředků 2020). Skrze tuto knihu nám Rosalba pomáhá neztratit nádherné dědictví našich biblických otců. Příběhy rodin, generací, které se střídají, mužů a žen, kteří se milují, touží po plodnosti a s důvěrou se odevzdávají Otci, bez nároků.

Jejich životy nám odhalují, že „dějiny spásy jsou božím příslibem plodnosti“, který se naplňuje v každém člověku, i když je již ve stáří, „aby vaše ovoce zůstalo“ (Jan 15,16). V Božím plánu se tak děje proto, že každý člověk, aby se plně realizoval, musí být generativní – musí darovat něco ze sebe dál, pro někoho jiného, pro budoucnost, která přesahuje jeho vlastní existenci.

Čtenář v této knize může objevit i mimořádný význam rodokmenů: seznamy jmen, které nesou poslání a povolání každého člověka. Všichni jsme otcové či matky někoho, děti někoho, sourozenci někoho – pokud by tomu tak nebylo, neměli bychom život, který jsme obdrželi od druhých.

Jen si představte, jak důležité je pro dítě či dospívajícího listovat fotografiemi svých prarodičů, předků. A přesto dnes, v době digitálních fotografií, málokdo z nás vlastní alba, která rekonstruují rodinnou historii. Digitální fotografie jsou uložené v cloudu, ale nikdo je neprohlíží, aby se zastavil nad tvářemi, příběhy, podobnostmi. Ale v globalizovaném světě, kde se rodiny přesouvají napříč kontinenty a naše kořeny se mísí, je důležité vědět, odkud pocházíme, abychom věděli, kam směřujeme (svatý Augustin), abychom věděli, kdo jsme.

„Člověkův život se neomezuje jen na jeho osobní osud, ale pokračuje v jeho potomcích“ (Tessitori di speranza, s. 21). Sám Ježíš se od mládí zaměřuje na dědictví, které chce předat – na učení svého Otce: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že se musím zabývat věcmi svého Otce?“ (Lk 2,42).

Při čtení knihy Rosalby Manes jsem si vzpomněla na krásu jednoho z přikázání Desatera, které podněcuje hlubokou úvahu o smyslu našeho života: „Cti otce svého i matku svou“ (čtvrté přikázání). Slovo „ctít“ v hebrejštině znamená „tíhu, hodnotu“; ctít tedy znamená uznat hodnotu přítomnosti těch, kteří nám dali život a víru – nejen našich rodičů, ale i prarodičů a předků.

„Je to přikázání, které obsahuje slib“ – vysvětluje papež František – „neboť ctíme-li ty, kdo byli před námi, budou se prodlužovat naše dny a budeme šťastní“ (Dt 5,16). Naplnění plnohodnotného života pro nové generace závisí na uznání přítomnosti a bohatství, které pro nás představují prarodiče a senioři. A toto uznání se projevuje respektem, který je skutečný, pokud se vyjadřuje v přijetí, péči a ocenění jejich důstojnosti – nejen důstojnosti jednotlivých starších lidí, ale stáří jako takového, které je darem a hodnotou.

Svatý Jan Pavel II. říkal, že stáří se projevuje jako „příhodný čas“, kdy se vše sbíhá, abychom mohli pochopit smysl života a dosáhnout „moudrosti srdce“ – tedy „tiché síly, s níž se dává řád událostem života, uchovává se minulost a směřuje se k budoucnosti“ (List seniorům, 1999).

Na závěr bych se chtěla krátce zaměřit na dvě úvahy, které tato kniha vyvolává a které mohou být důležité pro náš praktický život:

1. Prarodiče jsou součástí Božího lidu a mají své specifické poslání i ve stáří. Biblické příběhy nás učí, že každý senior, který se setká s Kristem, je znovu povolán k objevení smyslu svého křtu – ve třech směrech: a) aby znovu nalezl úžas nad Boží láskou a věčností; b) aby překonal rozšířenou představu Boha jako přísného soudce a objevil místo toho vztah k Bohu milosrdné lásky; c) aby byl aktivním účastníkem nové evangelizace a předával evangelium dál.
2. Člověk, který stárne, se nepřibližuje ke konci, ale musí se přibližovat k Bohu a tajemství věčnosti. Prarodiče potřebují duchovní doprovázení, aby objevili, že jejich život nesměřuje „do temné propasti“, ale k radostnému setkání s Pánem.

Jak důležité je tedy budovat pastoraci pro seniory, aby byli nejen evangelizováni, ale aby mohli znovu objevit svou křestní důstojnost a hodnotu pro církevní i rodinné společenství. Musíme se stát vděčnými seniory, kteří umí vnášet do života odvahu a naději mladým, svědky víry, kteří dokážou odpouštět a měnit budoucnost k lepšímu pro nové generace. A to se neimprovizuje – buduje se to den po dni, už od mládí, péčí o své srdce, uchováváním své křestní důstojnosti a každodenním žitím v Kristu.“

přeloženo pomocí AI



























Musíme se stát vděčnými seniory, kteří umí
vnášet do života odvahu a naději mladým, svědky víry, kteří dokážou odpouštět a
měnit budoucnost k lepšímu pro nové generace. A to se neimprovizuje – buduje se
to den po dni, už od mládí, péčí o své srdce, uchováváním své křestní
důstojnosti a každodenním žitím v Kristu

Žijeme v demografickém kontextu, kde 12 % světové populace je starší 60 let
a více než 700 000 lidí je starších sta let. Přesto je v západní kultuře tichá
přítomnost starších lidí a jejich dlouhého života jen zřídka vnímána jako dar,
bohatství či nositelka paměti pro nové generace. Stačí si jen uvědomit, jak se
dnes na sociálních sítích šíří kultura ageismu – která vnímá stárnutí jako
negativní jev – podporovaná falešným ideálem hedonistické a narcistní
dokonalosti, jímž je prodchnuta postmodernita a tržní prostředí.A přesto, pokud nám Bůh daroval možnost dlouhého života, znamená to, že
tento život musí mít hluboký význam, zapsaný do ekonomie spásy. Musí existovat
nejen hodnota samotného staršího člověka – hodnotu, kterou se snad stále učíme
objevovat ve společenském a kulturním prostoru – ale také identita stáří, která
se promítá do určitého poslání.Tento drobný svazek od Rosalby Manes je v tomto ohledu mimořádný: díky
jednoduchému, ale přesnému vyprávěcímu stylu a pedagogické moudrosti nás vede k
objevu, jak každý biblický dědeček a babička přispěli svou životní misí k
dějinám spásy. Vždyť člověk je „vyprávějící bytost“, která potřebuje „zahalit
se do příběhů, aby ochránila svůj život“ (papež František, Poselství ke
Světovému dni sdělovacích prostředků 2020). Skrze tuto knihu nám Rosalba pomáhá
neztratit nádherné dědictví našich biblických otců. Příběhy rodin, generací,
které se střídají, mužů a žen, kteří se milují, touží po plodnosti a s důvěrou
se odevzdávají Otci, bez nároků.Jejich životy nám odhalují, že „dějiny spásy jsou božím příslibem
plodnosti“, který se naplňuje v každém člověku, i když je již ve stáří, „aby
vaše ovoce zůstalo“ (Jan 15,16). V Božím plánu se tak děje proto, že každý
člověk, aby se plně realizoval, musí být generativní – musí darovat něco ze
sebe dál, pro někoho jiného, pro budoucnost, která přesahuje jeho vlastní
existenci.Čtenář v této knize může objevit i mimořádný význam rodokmenů: seznamy jmen,
které nesou poslání a povolání každého člověka. Všichni jsme otcové či matky
někoho, děti někoho, sourozenci někoho – pokud by tomu tak nebylo, neměli
bychom život, který jsme obdrželi od druhých.Jen si představte, jak důležité je pro dítě či dospívajícího listovat
fotografiemi svých prarodičů, předků. A přesto dnes, v době digitálních
fotografií, málokdo z nás vlastní alba, která rekonstruují rodinnou historii.
Digitální fotografie jsou uložené v cloudu, ale nikdo je neprohlíží, aby se
zastavil nad tvářemi, příběhy, podobnostmi. Ale v globalizovaném světě, kde se
rodiny přesouvají napříč kontinenty a naše kořeny se mísí, je důležité vědět,
odkud pocházíme, abychom věděli, kam směřujeme (svatý Augustin), abychom
věděli, kdo jsme.„Člověkův život se neomezuje jen na jeho osobní osud, ale pokračuje v jeho
potomcích“ (Tessitori di
speranza, s. 21). Sám Ježíš se od mládí zaměřuje na dědictví, které
chce předat – na učení svého Otce: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že se
musím zabývat věcmi svého Otce?“ (Lk 2,42).Při čtení knihy Rosalby Manes jsem si vzpomněla na krásu jednoho z přikázání
Desatera, které podněcuje hlubokou úvahu o smyslu našeho života: „Cti otce
svého i matku svou“ (čtvrté přikázání). Slovo „ctít“ v hebrejštině znamená
„tíhu, hodnotu“; ctít tedy znamená uznat hodnotu přítomnosti těch, kteří nám
dali život a víru – nejen našich rodičů, ale i prarodičů a předků.„Je to přikázání, které obsahuje slib“ – vysvětluje papež František – „neboť
ctíme-li ty, kdo byli před námi, budou se prodlužovat naše dny a budeme
šťastní“ (Dt 5,16). Naplnění plnohodnotného života pro nové generace závisí na
uznání přítomnosti a bohatství, které pro nás představují prarodiče a senioři.
A toto uznání se projevuje respektem, který je skutečný, pokud se vyjadřuje v
přijetí, péči a ocenění jejich důstojnosti – nejen důstojnosti jednotlivých
starších lidí, ale stáří jako takového, které je darem a hodnotou.Svatý Jan Pavel II. říkal, že stáří se projevuje jako „příhodný čas“, kdy se
vše sbíhá, abychom mohli pochopit smysl života a dosáhnout „moudrosti srdce“ –
tedy „tiché síly, s níž se dává řád událostem života, uchovává se minulost a
směřuje se k budoucnosti“ (List
seniorům, 1999).Na závěr bych se chtěla krátce zaměřit na dvě úvahy, které tato kniha
vyvolává a které mohou být důležité pro náš praktický život:

1. Prarodiče jsou součástí Božího
   lidu a mají své specifické poslání i ve stáří. Biblické příběhy nás učí,
   že každý senior, který se setká s Kristem, je znovu povolán k objevení
   smyslu svého křtu – ve třech směrech: a) aby znovu nalezl úžas nad Boží
   láskou a věčností; b) aby překonal rozšířenou představu Boha jako přísného
   soudce a objevil místo toho vztah k Bohu milosrdné lásky; c) aby byl
   aktivním účastníkem nové evangelizace a předával evangelium dál.Člověk, který stárne, se
   nepřibližuje ke konci, ale musí se přibližovat k Bohu a tajemství
   věčnosti. Prarodiče potřebují duchovní doprovázení, aby objevili, že
   jejich život nesměřuje „do temné propasti“, ale k radostnému setkání s
   Pánem.

Jak důležité je tedy budovat pastoraci pro seniory, aby byli nejen
evangelizováni, ale aby mohli znovu objevit svou křestní důstojnost a hodnotu
pro církevní i rodinné společenství.