Český senior je už léta vnímán převážně jako ten, který potřebuje pomoc, službu, finanční prostředky, pozornost nebo benefity. Toto jednostranné vnímání však nezahrnuje skutečný potenciál a životní zkušenosti seniorů. Díky projektům, které v Národním centru pro rodinu realizujeme, odkrýváme jiný, hodnotnější úhel pohledu na tuto skupinu obyvatel. Vedle nutné pomoci a podpoře potřebným schází ocenění těch, kteří jsou aktivní pro druhé, ať už v komunitě, obci, instituci nebo pro jednotlivce. Dokonce chybí samotný prostor pro jejich zapojení.

Současný stav

Tráví čas na zahrádkách, při televizi, s vnoučaty, výlety s přáteli, procházením letáků se slevami,… Můžeme je potkat při venčení psa nebo v družném rozhovoru se sousedkou. Nejsou homogenní skupinou, ale dělí se minimálně na dvě generace – ty, kteří mohou být aktivní, a ty, o které je potřeba pečovat. Zdvojnásobil se počet těch, kteří zůstávají po dovršení důchodového věku aktivní. Většina seniorů ale do důchodu odejde. Od tohoto okamžiku jsou u nás vnímáni převážně jako příjemci služeb. Společnost od nich (už) nic neočekává a tedy ani nenabízí. Tento přístup přináší několikeré nevýhody.

Izolace seniorů

Snížením společenských kontaktů v důchodu trpí tito lidé izolací, která, v kombinaci se sledováním pochybných internetových zdrojů, může vést až k radikalizaci. Chybí prostředí, ve kterém by informace a své názory mohli kultivovat, přehodnocovat a diskutovat. Mají pak sklon volit ty, kteří je finančně dotují, a tím volí „pro sebe“, ne pro (cizí) budoucnost. Je pro ně těžké „držet prst na tepu doby“ a snadno tak mohou upadnout do sebelítosti a pocitu osamění. Při současné délce dožití, u mužů 77 let a u žen 83 let (data z r. 2019), stráví senior v důchodu až 20 let a dle predikcí se věk dožití bude prodlužovat. Důsledkem izolace může být ztráta smyslu života, bohužel s narůstajícím počtem dokonaných sebevražd právě v kategorii 65+.

Nedoceněný potenciál

Ano, jsou tací, kteří bezplatně navštěvují univerzity třetího věku, což je velmi přínosné. Druhou stranou příslovečné mince ale je, že neexistuje následná systematická a pestrá nabídka příležitostí, kde by tyto získané vědomosti mohli uplatnit, předat, podělit se.

Od seniorů naše společnost, vláda, (už) nic neočekává. Nejčastěji ve veřejném prostoru slyšíme „aby mohli dožít ve svém přirozeném prostředí. Tím ale pokrýváme jen menší část této skupiny. Vedle ní je ta, která sjezduje, plave, pořádá pétanque, vypomáhá na školách, spolcích… a k „dožívání“ má, jak vidno, ještě dost daleko.

Co vlastně chybí?

Zviditelnit službu, pomoc a práci pro druhé. Aktivita těchto lidí se bere jako samozřejmost. Chybí celá síť pestrých nabídek k uplatnění se v seniorském věku, a to nejlépe v místě, kde daný člověk žije. Chybí prohlédnutí ze strany státu, že věk je jen číslo a ten, kdo může a chce, je vítán. Tématizovat to, že zásadním motorem žití nejsou peníze, ale vztahy, ve kterých cítím, že jsem „k něčemu“, něco znamenám, mám pro koho/co žít, miluji a jsem milován.

Od politiky „pro“ seniory k politice „se“ seniory

Vedle stávajícího, téměř výhradního přístupu „oni potřebují“, nabídněme spolupráci. Senioři jsou hodnotnými členy společnosti, mohou aktivně přispívat svými životními zkušenostmi, ale je třeba oceňovat a zviditelňovat jejich aktivní, dobrovolnické zapojení. Všímat si přínosu seniorského dobrovolnictví pro komunitu, obec,… a posílit tak v nich vědomí důstojnosti a užitečnosti. Ukazuje se, jak nezastupitelní jsou v mezigeneračních vztazích. Jak velký přínos mají pro život mladých, pokud o ně jeví (přiměřený a vítaný) zájem. Jakou úlevu mohou přinést mladým už jen sdílením se s nimi v období jejich dospívání.

Přechod od politiky „pro“ seniory k politice „se“ seniory by mohlo naší zemi přinést vzájemné „smíření“ mezi společenskými skupinami a tím vítané osvěžení v mezigeneračních vztazích.

Více k novému pojetí seniorské politiky „se“ seniory, namísto „pro“ seniory.

Mezigenerační projekty Národního centra pro rodinu

#politikaseseniory #komisesenioru #péčeovztahy

Foto: Leonardo.AI