Probíhající diskuse o návrhu ukazuje, nakolik v naší zemi již došlo ke změně paradigmatu dotýkajícího se zakládání rodiny: mít děti není samozřejmost, ale výsledek rozhodnutí. Rozhodnutí investovat, i finanční prostředky, do vztahů. Většina mladých lidí vnímá jejich hodnotu, ale ne všichni mají odvahu překonávat překážky, které jim klade do cesty společnost i legislativní podmínky

Považujeme za spravedlivé, aby dětní i bezdětní vynakládali srovnatelné náklady na svoji existenci. Vycházíme z toho, že:

1. Výchovná péče o děti představuje nemalou finanční zátěž. Jde o náklady vynakládané v současnosti, jejichž efekt lze očekávat (ne stoprocentně zajistit) v budoucnosti. V tomto ohledu hovoříme o investicích do budoucí prosperity společnosti. Návratnost těchto „investic“ záleží na kvalitě výchovy, na společenském klimatu a na svobodném rozhodování jednotlivce.   Proto považujeme za správné, aby byly zohledněny vynaložené náklady jak v daňových odpočtech v konkrétním období, tak pro budoucnost v sazbách pojistného.

2.  Na zmíněných nákladech se podílí jak společnost, tak ti, kteří pečují o konkrétního mladého člověka.  Většinou se jedná o matku a otce. Výchovná péče představuje úsilí a s ním spojené náklady, které se nedají v současnosti, podobně jako je tomu u jiných investic, vynaložit se 100% návratností.  Avšak ani toto riziko ale neumenšuje reálnou výši současných nákladů. Víme, žepečující rodiče na rodičovské dovolené se nepočítají k daňovým poplatníkům, a přesto je jejich práce na rozvoji budoucích plátců daní společensky více než žádaná a nesmírně přínosná. Proto považujeme za správné, aby se sazba pojistného upravovala podle počtu vychovávaných dětí, i když nelze dopředu odhadnout, jak zdatní poplatníci z dětí vyrostou.

3. Uznání existence zmíněných nákladů do budoucnosti nelze směšovat s úvahami o tom, nakolik toto uznání zvýší porodnost. Jde totiž o otázku spravedlivého vyrovnávání společensky nutných nákladů. Považujeme za společensky riskantní, aby se mladí lidé báli zakládat rodinu, protože mají dojem, že „nemají na dítě“. Tomuto argumentu se dá rozumět i tak, že nemají na to, aby vynakládali prostředky, které si v případě bezdětnosti mohou „ušetřit“.

4. Starost o „záchovnou míru porodnosti“, označovanou jako míru prosté reprodukce (2,1 dítěte na ženu) je ovšem legitimní.  Zpochybňovat fakt, že rození dětí a výchovná péče o mladou generaci v ČR je jediným předpokladem pro budoucnost, považujeme za znevažování zdravého rozumu.

5. Návrh úprav sazeb, který počítá s tím, že by rodiny se čtyřmi a více dětmi neodváděly částky na sociální pojištění, je ohromující jen zdánlivě. Podle posledního sčítání lidu je v ČR totiž jen méně než jedno procento takových rodin. Uvážíme-li, že se jedná o procentní sazby počítané z výdělku a nikoli o plošné dávky určené i lidem, kteří nejsou výdělečně činní, nabízí se otázka, zda by si toto mizivé procento těch, kteří vychovávají děti v počtu, který je z pohledu na vymírající společnosti velmi žádoucí, takové ocenění nezasloužili. O tom, že výpadek odvodů od tak nepočetné skupiny občanů je v celém objemu odvodů zcela zanedbatelný, jistě není třeba diskutovat. 

Žádáme proto vládu, aby návrh přijala.

Za Asociaci center pro rodinu Jan Zajíček, kontakt: jzajicek@prorodiny.cz;  733 598 575 (Průchodní 2, 615 00 Brno)

Za Síť mateřských center Rut Kolínská, kontakt: rut.kolinska@materska-centra.cz, 603 271 561 (Truhlářská 34, 110 00 Praha 1)

2016